Andrew Mayne - Hračkář

Ahoj všem,

dneska si dáme opět jednu recenzi. O Šelmě jste se mohli dočíst v předchozím článku a u Andrew Mayna ještě zůstaneme. Podíváme se na jeho druhou knihu ze série s profesorem Crayem, a to na Hračkáře.

zdroj: databazeknih.cz

Poté, co dopadl jednoho z nejděsivějších sériových vrahů, se profesor Theo Cray snaží začít nový život. Musel sice opustit své místo na univerzitě, ale realizuje se v nové oblasti a ze své předchozí děsivé zkušenosti se snaží maximálně poučit. Navštěvuje dokonce kurzy bojových umění a získá povolení legálně držet zbraň. Ve své práci je dobrý a vypadá to, že se konečně začíná vyrovnávat s předchozími událostmi. Stačí však nepříjemná hádka s nadřízeným a žádost o pomoc zoufalého otce pohřešovaného dítěte a Theův život se opět obrátí vzhůru nohama.

Hračkář se mi líbil o něco více než Šelma. V knize jsem našla alespoň částečné odpovědi na otázky, které jsem si neustále kladla po dočtení prvního dílu. Ze závěru Šelmy jsem byla zklamaná. Působil na mě, jakoby ani sám Mayne netušil, jak z toho chaosu nakonec vybruslit. Hračkář částečně objasňuje, co se s Theem vlastně stalo, jaká je jeho motivace a proč je ochotný riskovat svou kariéru i život kvůli naprosto cizím lidem.

Knize bych naopak vytkla příliš mnoho popisných pasáží týkajících se vědy a různých výzkumů. Některé z nich byly pro děj nepodstatné a nebavily mě. Občas jsem se přistihla, že ani pořádně nevím, o čem to vlastně čtu, protože se mi myšlenky rozběhly jiným směrem. V první části knihy se nic až tak převratného nedělo. Zhruba od půlky to konečně začalo být pořádně napínavé a příběh neustále gradoval. Právě proto pro mě byl konec mírným zklamáním. Celou dobu jsem očekávala nějaký souboj či konfrontaci mezi Theem a hlavním “padouchem.” Bohužel jsem se ničeho takového nedočkala a při závěrecné scéně v právníkově domě jsem si říkala, že to přece nemůže být až tak snadné. Pochválit ovšem musím poslední kapitolu knihy. Něco takového jsem od profesora Craye opravdu nečekala.

Stejně jako v Šelmě mě i zde opět udivovala nekompetentnost a neschopnost policistů a ostatních úředních osob. Theovi opět prochází vše. Pomocí ne příliš propracovaných lstí se bez větsích problémů dostává na různá místa a získáva důvěrné informace. Jako příklad mohu uvést Crayův telefonát do školy. Aniž by se někdo obtěžoval si alespoň ověřit totožnost volajícího, sdělují Theovi adresu jednoho z žáků a nikdo se nad tím nepozastavuje. Pokud bych něco takového udělala v práci já, měla bych pořádný průser.

Kniha se mi i přesto líbila. Dle mě sice nepatří mezi nejlepší knihy a už vůbec ne mezi nejlepší thrillery. Příběh je však v určitých místech dostatečně děsivý i napínavý na to, aby vás přiměl knihu neodkládat a číst až do konce. V případě, že se dokážete přenést přes teoretické vědecké pasáže, složitě propletenou síť vztahů a velké množství osob, kterým nepřijde podezřelý vyzvídající cizinec, bude se vám Hračkář nejspíš také líbit.

Andrew Mayne - Šelma

(UPOZORNĚNÍ: článek prozrazuje část děje)

Šelma byla jednou z knižních novinek, které na mě vyskakovaly všude. Nemohla jsem se tedy dočkat, až si ji přečtu.

Hlavní postavou je profesor Theo Cray. Theo je velice inteligentní, téměř geniální vědec. Jeho obory jsou biologie a informatika. Vyzná se tedy v rostlinách, zvířatech, DNA, počítačových programech a později se také ukáže jako zdatný chemik a ošetřovatel (kdysi totiž jezdil sanitkou). Pokud si říkáte, jestli vůbec existuje něco, co profesor Cray neumí, věřte že ano. Sám se prezentuje jako ne příliš sociálně zdatný, lidem nerozumí, často je nechápe, neumí s nimi hovořit a v určitých situacích nedokáže adekvátně reagovat. Ale to nás u génia až tak nepřekvapuje.

Jednoho krásného obyčejného dne si Theo vyjde k automatu na led a k jeho velkému překvapení se tam objeví policie, nasadí mu pouta, odveze ho na služebnu a vyslýchá ho kvůli vraždě. Obětí je jedna z jeho studentek - Juniper. Hned ze začátku příběhu tedy nacházíme trhlinu - proč zrovna Cray, co ho s vraždou spojovalo? Sám u výslechu podává informaci, že byl profesorem Juniper už před několika lety a skoro ji neznal. Jak tedy došla policie zrovna k němu jako možnému podezřelému? Odpověď v knize nenajdeme. Theovi je to taky docela jedno a s vyslýchajícím policistou si alespoň popovídá, udělá mu pár přednášek o své práci a nakonec je obvinění zproštěn a odchází domů.

Od chvíle kdy profesor opouští policejní stanici (kde byl vyslýchán kvůli vraždě!) se k němu najednou začnou všichni chovat velice soucitně a jednat s ním jako s člověkem, který ztratil blízkou osobu. Tady si dovolím znovu připomenout, že Juniper učil před několika lety a skoro ji neznal! Kamarád dá Theovi číslo na její mámu, aby jí mohl popřát upřímnou soustrast. Dokonce při té příležitosti slíbí vyzvednutí Junipeřina auta ze servisu. Odvoz do jejího rodného města by sice stál osm set dolarů, ale Theo zvažuje zaplacení této sumy z kreditky. Co by přece neudělal pro téměř cizího člověka. Navíc mu na Junipeřině vraždě pořád něco nesedí, policie to uzavřela jako útok šelmy a tak Theo rozjíždí vlastní pátrání.

Je přesvědčen, že se jedná o práci sériového vraha. Podle chytrého počítačového programu si zjistí pravděpodobnou oblast zabijákova působiště. Tato místa navštěvuje a nachází na nich zakopané či jinak ukryté mrtvoly. Ty potom nosí na policii a snaží se vyvrátit jejich teorii s šelmou. Policie se tady projevuje jako banda neschopných hlupáků a je jim to úplně jedno. Medvědi přece své oběti klidně můžou zahrabat, tak co.

Celou dobu jsem čekala jestli nakonec odhalíme nějaký bližší vztah mezi profesorem a Juniper. Nestalo se. Nedokážu si tedy vysvětlit, proč by někdo riskoval svou kariéru a život kvůli prakticky neznámému člověku. Ze začátku jsem to sváděla na touhu génia vyluštit určitou záhadu (viz. doktor House či Mentalista), ale čím víc se situace vyostřovala, tím víc nepochopitelné to pro mě bylo. Doteď mi není jasná Crayova motivace k jeho činům. Touha pomáhat a zastavit vraha? Potřeba dokázat vlastní pravdu? Těžko říct.

Ačkoli je na začátku knihy Theo prezentován jako někdo, kdo jen stěží rozumí ostatním lidem a jejich uvažování a reakce příliš nechápe, v závěru příběhu dokáže naprosto přesně předpovědět veškeré chování a počínání sériového vraha. Taky si bez větších problému najde přítelkyni a na první rande ji bere s sebou na hledání mrtvol, což má u ní obrovský úspěch. Romantické, že? Podivíni se asi přitahují.

Pokud bych to měla v závěru nějak shrnout. Kniha jako taková není špatně napsána. Je poměrně čtivá, kapitoly jsou krátké a něco vás nutí číst pořád dál. Nejspíš chcete vědět, jakou kravinu Theo zase udělá. Největším mínusem jsou ale neschopné a hloupé postavy. Policie se i přes jasná fakta slepě drží své původní teorie. Nejrůznější úředníci profesorovi bez mrknutí oka vydávají oficiální dokumenty i mrtvá těla. To vše na základě pouhých telefonátů, ve kterých se Theo vydává za zmocněnce příslušných úřadů. Nikdo po něm nepožaduje jedinou průkazku či příkaz k vydání. Jednání veškerých postav je nepochopitelné až nesmyslné. Celý příběh se tímto stává těžko uvěřitelný. Závěr ve mně potom vyvolává pocit, že autor sám netušil jak z toho všeho profesora nakonec vysekat. 

Šelmu si tedy klidně přečtěte, zabavit vás určitě dokáže. Nemějte však od ní přehnaná očekávání a celý příběh berte raději s rezervou. 

Přečtené knihy za leden 2019 (1. část)

Zdravím Vás v novém roce 2019!

Leden, neboli pondělí celého roku, už máme konečně za sebou a mně se zde nahromadily přečtené knihy, o které bych se s Vámi ráda podělila. Se zcela neskrývanou pýchou Vám musím říct, že těch knih je deset, což je dle mého číslo poměrně krásné. Možná to bude tím, že leden je (jak mi určitě dáte za pravdu) ze všech měsíců bezpochyby nejdelší. ;-)

Dnes Vám tedy přináším první čtveřici mých lednových knih (na zbývajících šest se můžete těšit v příštím článku).

Přeji příjemné čtení.

Velká kniha vánočních detektivek a záhad (sestavil Otto Penzler)

Vánoce mám moc ráda a stejně tak detektivky. Při prohlížení Velké knihy vánočních detektivek a záhad v knihkupectví, mě okamžitě napadlo, že by to mohl být skvělý vánoční dárek (pro mě samozřejmě). První jsem chtěla Ježíškovi nenápadně naznačit, aby mi knihu přinesl, pak jsem ale nevydržela čekat a koupila si ji sama. Číst jsem ji sice začala už v prosinci, byla by však velká škoda se o ní zde nezmínit.

Kniha obsahuje 25 povídek s detektivním či záhadným námětem a všechny příběhy se odehrávají v čase nejkrásnějších svátků v roce - Vánoc. Nechybí detektivní klasiky jako Sherlock Holmes Arthura Conana Doyla nebo slečna Marplová Agathy Christie. Můžeme se zde však těšit i na díla autorů méně známých. Některé povídky mě svou nádhernou vánoční atmosférou dojaly a zahřály u srdce, u jiných jsem napjatě čekala na rozluštění záhadné zápletky, další mě zase dokázaly postrašit. Pro všechny milovníky detektivních příběhů je podle mě Velká kniha vánočních detektivek a záhad naprosté must-have. A já už teď vím, že příští rok se k ní o Vánocích určitě znovu vrátím.

Anglické listí aneb Coolturní šok, Mé anglické sezony (Alena Damijo)

Od těchto knížek jsem měla velké očekávání. Pro neznalé – Alena Damijo je autorka narozená v České republice, která odjela do Anglie dělat aupair. V Británii už zůstala, vdala se, narodily se jí dvě děti a v současné době zde působí jako učitelka na prvním stupni základní školy.

Čekala jsem tedy, že se díky Anglickému listí dozvím zajímavosti a pikantnosti týkající se života v Anglii. Bohužel k mému velkému zklamání, autorka vyprávěla spíše obecně o britské kultuře, svátcích, jídle atd. Dnes už nejspíš nikoho nepřekvapí rozbalování dárků 25. prosince ráno nebo oslavy Halloweenu. K tabulce anglické výslovnosti, kterou autorka do knihy zahrnula, mám navíc nemalé výhrady. Ono je sice hezké, když nám radí že "oo" se vyslovuje jako dlouhé "u", ono to ale neplatí vždy. Potom se můžu divit proč mezi mými žáky stále přetrvává  problém s výslovností tak jednoduchého anglického slovíčka jako je "blood" (ne, opravdu se to nevyslovuje "blud"). Naprosto zbytečné mi potom přišly kapitoly o autorčině těhotenství a porodu. Pro autorku osobně to bezpochyby bylo něco výjimečného, dovolím si však tvrdit, že  těhotenství (či v knize popsané vylučovací procesy dětí) se v Česku od Británie neliší.

Trochu mi vadil i styl autorčina psaní, kniha je psána humorně, nicméně mi přijde vhodná  pro mladší publikum. Výrazy jako "Briťata" (britské děti) či "vysvígo" jsem totiž nesla opravdu těžce.

Anglické listí bych tedy doporučila spíše mladším čtenářům a čtenářům neznalým anglické kultury. Pokud jste totiž s anglickou kulturou alespoň zevrubně obeznámeni, kniha Vás ničím nepřekvapí.

Mé anglické sezony jsem zakoupila rovnou s prvním dílem (a chvíli toho trochu litovala). Líbily se mi však o něco více. "Briťata" a "vysvígo" mě sice neminuly ani zde, kniha je však osobnější a Damijo se zaměřuje na specifika britského vzdělávacího systému prvního stupně základní školy. Nechybí ani její zážitky s žáčky, mnohdy milé a humorné. Učitelství a práce s dětmi je mi blízká, proto mě Anglické sezony zaujaly. Zcela nepokrytě závidím třeba takový výlet s dětmi do akvária, kdy třicet žáků střeží osm pedagogických pracovníků. U nás v Česku na tento počet dětí totiž obvykle připadají pedagogové dva.

Anglické listí a Mé anglické sezony bych klidně doporučila jako nenáročnou oddechovou četbu k odreagování po těžkém dni. Nové poznatky však od knih příliš nečekejte.

Psí poslání (W. Bruce Cameron)

O knize Psí poslání jsem věděla, koupit jsem se ji však bála. Jako velká milovnice psů a citlivka jsem nechtěla celý příběh probrečet. Knížka si ke mně ale stejně našla cestu, dostala jsem ji totiž od kamarádky k Vánocům. Psychicky jsem se tedy připravila a dala se do čtení. A i když jsem kolikrát měla na krajíčku, nakonec jsem zvládla Psí poslání dočíst bez slz.

Knížka je celá vyprávěna z pohledu psa Baileyho a jde vidět, že Cameron se v psím chování doopravdy vyzná. Zajímavá mi přišla například pasáž, kdy Jacob shání štěně vhodné na policejní výcvik a vysvětluje majitelce, dle jakých kriterií psa vybírá.

Myšlenka, že každý pes má své osudové poslání, se mi opravdu líbí. Knihu bych jako oddechovou četbu doporučila nejen pejskařům a milovníkům psů ale také všem, kteří mají rádi dojemné a milé příběhy.

To byla tedy první várka mých lednových knih. Doufám, že Vás alespoň některé z nich zaujaly. Klidně mi dejte vědět, co jste v lednu přečetli vy.

Mějte se pěkně, budu se na Vás těšit příště u pokračování článku.